Novým přírůstkem do české curlingové rodiny je zkušený ledař ze Slovenska, David Mišun. Led připravoval top hráčům v Kanadě i ve Švýcarsku a do Prahy přišel s reputací pečlivého kvalitního icemakera. To potvrdil v srpnu, kdy se mu podařilo připravit nový led po letní pauze rychleji než bylo plánováno a sezóna tak začala o týden dřív, navíc na ledě, který splňuje nejpřísnější kritéria. Jaké zkušenosti si odnesl z Kanady a Švýcarska, curlingových velmocí? Těší se na práci v Praze? Přečtěte si rozhovor s Davidem.
Kde všude jsi dělal ledaře?
Jako full-time curlingový ledař jsem působil na Slovensku (Ružinov, Lamač), ve Švýcarsku (Gstaad), v Kanadě (Niagara Falls a Toronto) a v současnosti pracuji na plný úvazek v pražské hale na Roztylech.
Jaká je tvoje nejcennější zkušenost?
Nejvíc si cením zkušeností z Kanady, kde je curling v podstatě národním sportem.
Kdo je tvým vzorem nebo inspirací?
Nemám konkrétní „ledařský vzor“. Pro mě je vzorem každý, kdo se pustí do této náročné profese. Icemaker musí zvládnout spoustu věcí – od technických dovedností (v čemž mám i já své slabiny), přes znalosti a práci s detaily až po schopnost zvládat stresové situace. Vždy říkám, že curlingový icemaker je srdcem haly. Důležitá je i komunikace s lidmi a podpora hráčů. Je to kombinace více věcí.
Jako hráč mám za vzor Johna Eppinga.
Jak dlouho už děláš ledaře?
Pokud počítám i asistentskou pozici, tak zhruba od roku 2009. S přestávkami, které jsem potřeboval, je to tedy přibližně 16 let.
Těšíš se na práci v Praze? Proč?
Na Roztyly se moc těším. Mám k této hale citový vztah, protože na rozdíl od většiny jsem nezačínal v bratislavském Ružinově, ale právě tady.
Čeká mě velká výzva, protože z pohledu icemakera jde o velmi náročnou halu. Jako hráč máš během sezóny vrcholy jako MS, OH nebo ME. Podobně to funguje i v mé práci – pražská hala hostí během sezóny všechny kategorie turnajů WCT i domácí soutěže. To je na kvalitu a přípravu velmi náročné. Pro mě je to ale výzva a další cenná zkušenost, na kterou se těším.
Jaké to bylo v Kanadě?
Na Kanadu vzpomínám jen v tom nejlepším 🙂. Měl jsem dětský sen tam žít a podařilo se mi to. Jet do země, kde je curling národním sportem, je podle mě snem každého hráče. Vždy říkám, že tak jako muslim musí alespoň jednou za život navštívit Mekku a Medinu, tak curler by si měl alespoň jednou zahrát v Kanadě.
Kanada mi dala hodně – poznal jsem spoustu hráčů, icemakerů i hvězd. Přitom jsem tam málem vůbec neodjel, protože jsem měl problém se získáním pracovního povolení. Velmi mi vyhovovala kanadská mentalita – lidé byli vždy ochotní pomoci. Od prvního dne mě přijali mezi sebe a vůbec neřešili, že jsem z necurlingové země.
Doporučuji každému hráči nebo fanouškovi, který plánuje cestu do Kanady, aby navštívil curlingový klub. Vždy vás tam rádi přivítají, postarají se o vás a pomůžou vám stejně jako mně.
Kdyby mi tehdy prodloužili pracovní povolení, asi bych tam zůstal dodnes. Nevím, jak by to dopadlo během covidu – to už se nedozvím. Ale určitě se tam brzy vrátím aspoň jako turista a navštívím staré známé.
A jaké to bylo ve Švýcarsku?
Budu asi upřímnější a osobnější – nikdy jsem neměl sen jít do Švýcarska, jako možná mnozí jiní ledaři. [(Pozn.: ve Švýcarsku v současnosti pracují dva Slováci – Filip Kolman (Brig) a Patrik Kaprálik (Ženeva), a působil tam i Vít Nekovařík (Aarau), který začínal svou kariéru na Roztylech.] Možná je to i tím, že moje rodina tam dlouhodobě žije, takže jsem byl trochu ovlivněný. Švýcaři jsou svérázní.
Po dvou letech, kdy jsem si od ledařiny odpočinul a pracoval na soukromé škole, jsem dostal nabídku, která ale nakonec nevyšla, a tak jsem to řešil narychlo. V tom mi pomohli dva icemakeři – Vítek a Patrik. Protože už sezóna běžela a ledaři měli smlouvy, zůstalo jediné místo, a to ve vysokohorském lyžařském středisku Gstaad, s asi tisícem obyvatel.
Skvělé bylo, že jsem měl poblíž blízké lidi a často jsme se navštěvovali. Zkušenost to byla dobrá – vidět jiné haly a zase si rozšířit obzory. Ta hala byla asi nejmodernější, na jaké jsem pracoval.
Chtěl bys někdy dělat i šampionáty?
Vyloženě se šampionátům nebráním, ale není to můj cíl. Kdyby mi teď někdo nabídl dělat led na OH, asi to neodmítnu 😃 Ale spíš se považuji za klubového icemakera. Už si dělám legraci s kamarády ledaři, že jsem starý, šetřím si záda a maximálně zvládnu dvě instalace za sezónu. Jediné co mě mrzí – mohl jsem dělat Grand Slam v Torontu, jenže pracovní povolení mi v tom zabránilo.
Můj kamarád Patrik to má úplně opačně – jeho snem je dělat jen turnaje, nemít halu a cestovat. Já měl i během své curlingové kariéry problém s cestováním. Cestování mám rád, ale déle si zvykám na nové prostředí.
Takže tím chci vlastně říct, že to není můj primární cíl, nezaměřuji se na to, ale nejspíš se ke mně časem pracovní nabídky stejně dostanou.
