Klid před bouří, lesknoucí se led a specifická komunita, která drží pevně při sobě. Finálový turnaj mistrovství České republiky žen v curlingu v pražských Roztylech ukazuje, že v tomto netradičním sportu jde o mnohem víc než jen o přesné odhazování kamenů. Je o neviditelné práci rozhodčích v zákulisí, velkém osobním odříkání hráček ale i o proměně sportu, který se rychle profesionalizuje a zpřísňuje nároky na hráče. Nahlédněte s námi tam, kde turnaj začíná dlouho před prvním hodem.

Do curlingové haly v pražských Roztylech přicházím ve čtvrtek 26. března pár minut před patnáctou. Podle programu má první trénink začít přesně za pár minut. Na první pohled to sice zatím vypadá, že se nic neděje – nikým nevyužitý led se leskne, v hledišti je ticho a kolem drah se pohybuje jen pár lidí. Klid ale netrvá dlouho. Stačí pár minut a prostor, který působil prázdně, se začne plnit hlasy, pohybem a rytmem, který bude následující hodiny určovat celé odpoledne.

Právě tady se během několika dnů bude odehrávat finálový turnaj mistrovství České republiky v curlingu žen, společně s turnaji juniorů a seniorů. Na jednom místě se tak potkávají nejlepší ženské týmy v zemi, mladí hráči na začátku kariéry i zkušení curleři, kteří u sportu vydrželi desítky let. Čtvrteční program patří především tréninkům a úvodním zápasům žen, ale už od prvních minut je zřejmé, že turnaj nezačíná prvním kamenem, nýbrž mnohem dřív.

Tréninky mají jasně daný řád. Třicet minut pro dva týmy, žádné zdržování. Na druhé a třetí dráze se postupně střídají Dion XX s Kolibris 7, po nich Liboc 3 a Savona H. Mezi jednotlivými bloky není prakticky žádná pauza, jen rychlá výměna drah a pokračuje se dál. Z prostoru haly se pravidelně ozývá jeden ze sudích s hlášením „minuta do konce, minuta do začátku.“ Na ledě mezitím běží stále stejné sekvence a pokyny od trenérů „šest hitů tam, šest zpátky.“ Všechno má svůj rytmus a přesnost.

Na první pohled působí tréninky uvolněně. Hráčky se smějí, protahují, baví se mezi sebou. Všichni se tu znají, tykají si, vítají se objetím. Atmosféra připomíná spíš komunitní setkání než vrcholnou sportovní akci. Jakmile se ale rozjede série hodů, všechno se zklidní. Zůstává jen koncentrace, komunikace a čísla, která určují rychlost každého pokusu „devět, deset.“ V těch třiceti minutách se ladí detaily, které pak večer rozhodují zápasy.

Na jedné z drah si hráčky po každém pokusu automaticky čistí spodek kamenů, vedle nich trenér po tréninku ještě vyměňuje násadu koštěte. Detaily, které divák nikdy nevidí, ale které jsou pro výkon zásadní. Mladé hráčky mezi jednotlivými bloky odbíhají do zázemí, kde během krátké pauzy řeší školní povinnosti, zatímco o pár metrů dál už jiný tým ladí poslední hody.

Turnaj začíná dlouho před prvním hodem

Zatímco na ledě probíhají tréninky, v zákulisí se řeší úplně jiné věci. Rozhodčí přijíždějí z různých částí republiky, někteří i z Brna, aby byli na místě včas. Někteří dorazí ještě před tréninky a hned se pouštějí do práce. Kontrolují soupisky, řeší časomíru, přidělují dráhy, připravují celý průběh utkání. Někdy se jedná i o základní věci, které by se jinde braly jako samozřejmost. „Na dvojce časomíra nebude,“ zazní během příprav. Zdánlivá drobnost, která ale může ovlivnit průběh hry.

„Většinou jsme tady dva. Ta práce je vždycky lepší. Když je člověk na to sám, tak je to práce jak na kostele,“ popisuje jeden z rozhodčích náročnost své role. Zároveň vysvětluje, že jejich práce není jen o sledování hry. „Nejčastější věc, co tady děláme, je kontrola časomíry a potom měření kamenů v kruhu,“ dodává.

Právě tyhle detaily, které se během zápasu odehrávají téměř neviditelně, rozhodují o regulérnosti celého turnaje. V jedné z místností už čeká připravený pohár, jinde se řeší vybavení nebo drobnosti jako časomíra na konkrétní dráze. Turnaj totiž nezačíná prvním kamenem, ale dlouho předtím.

Ideální věk pro začátek? Sport se výrazně omladil

Curling v Česku zároveň není sport, ke kterému by vedla jasná a přímá cesta. Většina hráčů se k němu dostane spíš náhodou. „Ke curlingu jsem se dostala přes sestru, která ho viděla na olympiádě,“ říká Michaela Baudyšová z týmu Liboc 3. Začínala kolem patnácti let a o pár let později už byla v reprezentaci. „Myslím si, že se dá dostat na super úroveň, když začnete klidně třeba i v osmnácti,“ dodává.

S tímto spíše optimistickým pohledem ale polemizuje trenér konkurenčního týmu Dion XX Petr Horák. Podle něj se totiž curling celosvětově obrovsky posunul a omladil. „Tenkrát to ve dvaceti šlo, ale to byla úplně jiná liga. Teď je ta kvalita taková, že ideální věk na začátek je osm až dvanáct let,“ vysvětluje Horák. Upozorňuje na to, že zatímco dřív světové špičce dominovali čtyřicátníci, dnes mistrovství světa vyhrávají hráčky kolem dvaadvaceti let. Dohánět chybějící techniku v pozdějším věku je podle něj dnes už velmi složité.

Vedle sebe se tak na turnaji potkávají úplně odlišné příběhy. Junioři, vrcholové hráčky i muži nad padesát let. Každý s jinou zkušeností, jiným začátkem i jinou motivací, ale všichni na stejném ledě. Curling v tomhle působí jinak než většina sportů. Zároveň ale platí, že pokud chce někdo uspět, musí tomu obětovat velkou část svého života.

Z práce rovnou na led a chybějící infrastruktura

Za relativně klidným obrazem na ledě se totiž skrývá každodenní rutina, která má k pohodlí daleko. Tréninky večer, práce přes den, minimum volného času. „Vstanu v 6:30, jdu do práce, pak jdu běhat a od sedmi do devíti jsem na curlingu,“ popisuje Baudyšová svůj běžný den. Skloubit sport s pracovním životem je podle ní extrémně náročné. „Je to hodně náročné… každou sezonu přemýšlím, že skončím,“ přiznává.

K tomu se přidává i realita podmínek, ve kterých se curling v Česku odehrává. Zázemí je omezené a sport se hraje jen v několika málo městech. Někde dokonce na upravených hokejových halách. Podle trenéra Petra Horáka je právě infrastruktura jedním z největších problémů. „Když chcete být na dobré úrovni, musíte tomu obětovat čas i peníze,“ dodává. Curling sice není tak finančně náročný jako některé jiné zimní sporty, ale bez vlastního nasazení se neobejde.

Přesto všechno má curling jednu specifickou vlastnost, která ho odlišuje. Atmosféru. Sporné situace se často řeší přímo mezi hráči bez nutnosti zásahu rozhodčího. „Většinou se ty týmy dokážou domluvit samy,“ vysvětluje rozhodčí. „Mělo by to být v duchu fair play.“ I mezi zápasy zůstává prostředí uvolněné. Hráči se přesouvají do restaurace, sledují ostatní tréninky, baví se mezi sebou. Někdy si týmy dokonce navzájem kupují občerstvení. Vedle drah leží vybavení i pro veřejnost, což ukazuje snahu sport otevřít širšímu okruhu lidí.

Krátce po sedmnácté hodině přichází na řadu zápasy. Hraje se paralelně na dvou drahách, čas běží. To, co se do té doby odehrávalo spíš v klidném tempu, dostává jasný soutěžní rámec. Přesto zůstává pocit, že většina důležitých věcí se odehrála ještě předtím – v trénincích, přípravách a zákulisí.

Když se krátce po půl osmé večer světla v hale zhasnou, led zůstane prázdný. Ticho se vrací stejně rychle, jako před několika hodinami zmizelo. To, co divák během zápasu vidí, je jen část celého příběhu. Zbytek se odehrává mimo kamery – v každodenním režimu hráčů, v práci rozhodčích i v improvizaci, která drží celý turnaj pohromadě. Curling v Česku tak není jen sportem, ale především komunitou lidí, kteří ho udržují při životě.

Autor: Patrik Hlaváč